Neoprávněné vzetí a držení ve vazbě

Pan A byl pro podezření ze spáchání trestného činu, za něhož stanoví trestní zákon trestní sazbu do jednoho roku vzat rozhodnutím soudu do vazby. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že i když trestní řád připouští vzetí do vazby pouze v případě trestných činů jejichž horní hranice trestní sazby převyšuje dvě léta, použil soud výjimku, podle které lze vzít do vazby také osobu, která pokračovala v trestné činnosti, pro kterou je stíhána.

Pan A prostřednictvím advokátní kanceláře jako obhájce podal do rozhodnutí odvolání, ve kterém poukazoval na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, podle které se za pokračování v trestné činnosti pro účely vzetí do vazby považuje pouze situace, kdy obviněný v této činnosti pokračuje poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. V daném případě však obviněný pan A v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání nepokračoval.

Odvolací soud odvolání nevyhověl a pan A proto prostřednictvím svého obhájce (advokátní kanceláře) podal do věci ústavní stížnost se stejnou argumentací. Ústavní soud pak ústavní stížnosti vyhověl, svým nálezem rozhodnutí obou soudů zrušil a pan A byl z vazby propuštěn.